Jak na věc


syn vidi v noci zleho ducha

XIII. kapitola: Jak psal František první řeholi, když měl jedenáct bratří, a jak ji pan papež Inocenc potvrdil; vidění o stromě

    Za třetí v nich roste lilie panenství a čistoty, která vydává tak podivuhodnou vůni, že zapomínají pozemsky myslet a mají jen nebeská přání. Skrze tuto vůni roste v jejich srdcích taková láska k věčnému Ženichovi, že v nich čistota svaté lásky vylučuje jakýkoli zvyk, který by přežíval z jejich minulého života. Za čtvrté jsou všechny ozdobeny slávou nejvyšší chudoby, že si nedopřávají takřka nic mimo nezbytně nutného v jídle a ošacení.
    Ctil ho, jak jen mohl, a četnými dary se snažil obrátit jeho srdce ke statkům světa. Když však viděl, jak rozhodně vším pohrdá jako blátem, velmi se divil a začal se na něho dívat jako na výjimečného muže, který nemá na zemi rovného. Jeho slova na něho učinila veliký dojem a rád mu naslouchal.
    Co mám nakonec vyprávět o jiných částech světa? Útržkem jeho oděvu tam ustupují nemoci, mizí starosti a hoře a pouhým vyslovením jeho jména dosahují mnozí obou pohlaví pomoci ve svých trápeních.
    Chlapec z Arezza jménem Walter trpěl neustále horečkou a měl dva vředy. Všichni lékaři se už vzdali naděje. Když rodiče udělali ke cti svatého Františka slib, byl syn uzdraven.


II. kapitola: Nejvyšší touha blaženého Františka. Jak poznal vůli Pána o sobě, když otevřel svatá Písma

    Vpravdě už naplňuje celý svět blahem a radostí a nabízí všem štěstí pravé spásy! Jasným světlem svých divů osvětluje svět a leskem pravé hvězdy osvěcuje celou zemi. Kdysi se svět rmoutil, že byl František světu vzat a zdálo se, jako by se proto ponořil do temné propasti. Ale nyní cítí, že je osvěcován jakoby ještě jasnějšími paprsky nového světla, pod nimiž všechna temnota mizí. Chvála Bohu, nářek ustal a nyní jásá nad svědectvími Františkových ctností. Od východu, západu, jihu i severu přicházejí ti, kdo zakusili jeho podivuhodnou ochranu a věrohodně o tom svědčí.
    Jak často, když seděl u stolu a slyšel jméno Ježíš, pronesl, nebo jen na ně myslil, zapomněl na pokrm a – jak čteme o svatých – »měl oči a neviděl, měl uši a neslyšel«. A ještě víc! Když šel a přemýšlel nebo zpíval o Ježíšovi, úplně na cestu zapomněl a všechny tvory vyzýval k Ježíšově chvále. A protože Ježíše, a to Ukřižovaného, stále v podivuhodné lásce nosil v srdci, byl přede všemi jinými nádherně vyznamenán jeho jizvami. Směl také na Ježíše u vytržení patřit, jak sedí v nevýslovné a nepochopitelné velebnosti po pravici Otce, s nímž jako rovnocenný Syn Nejvyššího v jednotě Ducha svatého žije a kraluje, vítězí a vládne jako věčně nejvýš velebný Bůh po všechny věky věků. Amen.


VII. kapitola: Jak upadl do rukou loupežníků, jak byl hozen do sněhu a jak sloužil malomocným

    Mučedník, ano mučedník, který s úsměvem, radostně a ochotně snášel to, co pro všechny už jen na pohled bylo trpké a bolestné! Doslova: neměl na těle místa, které by bylo ušetřeno bolesti. Přirozená teplota těla se pomalu ztrácela, denně se blížil jeho konec. Lékaři žasli, bratři se divili, jak mohl v tak bědném těle žít ještě duch; masa už takřka nebylo, byl už jen kost a kůže.
    Když bratři dokončili modlitbu, odebral se blažený František v síle ducha k ženě, která se svíjela a hrozně křičela, a řekl: »Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista poroučím ti, zlý duchu, abys ženu opustil a dál ji neobtěžoval.« Sotva ta slova vyslovil, opustil zlý duch posedlou s tak vzteklým řevem, že si svatý Otec myslil: ta náhlá poslušnost ďábla i uzdravení ženy vypadají jako žert. A styděl se odejít z té místnosti. Boží prozřetelnost si jistě přála, aby neupadl do ješitné samolibosti.
    V městě Narni žila žena, která měla už osm let uschlou ruku, takže s ní nemohla nic dělat. Konečně se jí zjevil blažený Otec František, narovnal jí ruku a ona byla zdráva jako jiní.
    Daleko více jsme vynechali. Těm, kteří chtějí jít v jeho šlépějích, rozmnoží horlivost, aby si vyprošovali milost nového požehnání; aby ten, jenž slovem i příkladem, životem i učením překrásně celý svět obnovil, udělil rosu nebeského požehnání těm duším, které milují jméno Páně.


X. kapitola: Zvěstování evangelia, hlásání míru a obrácení prvních šesti bratří

    Jak úžasně to, co Boží světec předpověděl, zrcadlí pravdu a je jasné v dnešní skutečnosti! Pro každého, kdo o tom přemýšlí, je to jasné. Hle, jak spočíval duch proroctví na svatém Františkovi!
    Říkával, že starat se o druhé je dobré a v Božích očích bohumilé, že však by tuto péči měli přebírat jen ti, kdo nehledají sebe, nýbrž mají vždy a ve všem před očima Boží vůli. Mínil tím ty, kdo ničemu nedávají přednost před spásou, kdo nehledají pochvalu, nýbrž dokonalost svých poddaných, kdo nehledají slávu před lidmi, nýbrž čest před Bohem, kdo se za úřadem představeného nehoní, nýbrž se ho obávají, kdo se jmenováním nepovyšují, nýbrž jsou pokornější, kdo se necítí sesazením poníženi, nýbrž povýšeni.
    První kniha líčí dějinný sled událostí a přitom zdůrazňuje hlavně čistotu Františkova blaženého putování a života, jeho svaté úsilí o ctnosti a spásná slova. Jsou v ní i některé z jeho četných zázraků, které skrze něho Pán, náš Bůh, již za jeho pozemského života milostivě působil.
    Kdy se do Itálie vrátil, nevíme. Není vyloučeno, že byl na pohřbu sv. Františka 4. 10. 1226 v Assisi a že tu viděl jeho stigmata. Téměř jisté je, že zde byl při jeho svatořečení 16. 7. 1228.


VII. kapitola: Jak se vrátil ze Sieny do Assisi; kostelík Panny Marie v Porciunkule; požehnání bratřím

    Těchto několik záznamů napsali tři druzi svatého Františka o jeho životě ve světě a o jeho podivuhodném a dokonalém obrácení. Také psali o dokonalosti původu a základu řádu, jak se jevila na něm a na prvních bratřích.
    Pro případ, že by k němu přicházeli světští lidé, s nimiž nechtěl hovořit, domluvil se svými bratry a syny toto znamení: Když se začal modlit tento verš, měli návštěvníky ihned zdvořile odeslat pryč. Udělal totiž zkušenost, že sdělovat všechno všem je velké zlo a že nemůže být duchovním člověkem, kdo by neměl žádná nebo větší tajemství, než by bylo lze vyčíst z jeho tváře. Lidé totiž posuzují sdělené rozličným způsobem. Zpozoroval, že s ním mnozí navenek souhlasí, ale uvnitř odporují; že ho navenek chválí, ale za jeho zády že se mu vysmívají. I dobří jsou někdy podezřelí svým překotným úsudkem. Neboť zloba často hledá, jak by očernila čistotu, a lži mnozí věří víc než pravdě.
    František tě velmi miloval a ty jsi ho přeslavně ozdobil. Čest a chvála jedinému moudrému Bohu, který obnovuje znamení ran a koná stále nové divy, aby nemocné těšil novými zjeveními a jejich srdce zázrakem ve světě viditelném uchvátil k milování věcí neviditelných! Jak podivná a líbezná jsou Boží ustanovení!


XVI. kapitola: Jeho pobyt u Rivotorto a zachovávání chudoby

    Protože se biskup snažil pomáhat chudým v jejich nouzi a o jejich záležitosti se zajímal, horlivě pátral po důvodu jeho příchodu a o světcovy plány projevoval velký zájem. Když poznal, že František pohrdá vším pozemským víc než druzí a že je zanícen ohněm, který Ježíš seslal na svět, sblížily se jejich duše a pan biskup světce prosil o modlitbu i mu ochotně přislíbil pomoc ve všech věcech. Také mu poradil, aby nepokračoval na cestě do Francie, ale aby se věnoval péči a ochraně bratří, které mu svěřil Bůh. Když svatý František poznal zbožnou mysl, laskavou náklonnost a moudrou řeč tak vznešeného pána, zalila ho veliká radost; nakonec se mu vrhl k nohám a oddaně mu sebe i své bratry odevzdal do ochrany.
    Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu.
    Přibližně v této době (1228-1229) od papeže Řehoře IX. dostal úkol napsat životopis zakladatele řádu. Práce si žádala, aby se v Assisi a okolí zdržoval.


XII. kapitola: Jak své bratry rozesílal do světa po dvou a jak se v krátké době zase sešli

    Protože však František toužil ve své prostotě spíš po pohrdání než po slávě pro lesk své svatosti, rozhodně se zdráhal to učinit. Zde však šlo o věc Boží, a tak na něho mnozí naléhali, až se nakonec dal jejich prosbami obměkčit. Zavolal své tři druhy, kteří s ním zde byli, každého postavil do jednoho rohu domu a řekl jim: »Modlete se za tu ženu, bratři, k Pánu, aby od ní Bůh ke své cti a chvále odňal jho zlého ducha. Každý z nás bude stát v jednom rohu domu, aby nás ten zloduch neoklamal tím, že by se někam schoval.«
    Ty pravé světlo světa, které v církvi záříš jasněji než slunce, odňals nám paprsky svého světla, když jsi vešel do světlem zalité vlasti a zaměnil jsi společenství s námi, ubohými, za společenství andělů a svatých! Dobrotivý, přeslavný Otče, i když ses osvobodil od smrtelného těla, nepřestávej o své syny pečovat! Ty nejlépe víš, v jakém nebezpečí jsi je zanechal. Nesčetné útrapy a námahy jim dříve zmírňovala milosrdně tvá obšťastňující přítomnost. A tys byl skutečně milosrdný, přesvatý Otče, protože ses ve své dobrotě vždy ochotně smilovával nad svými hříšnými syny a šetřils je.


XXVII. kapitola: Čistota a vytrvalost jeho ducha a jeho kázání před panem papežem Honoriem. Jak se světec a jeho bratři svěřili panu Hugovi, biskupu z Ostie

    78. Bratr Pavel se podivoval jeho bolesti a začal také pociťovat hluboký soucit s beránkem. Neměli však nic než bezcenný hábit, a tak začali mít starost, zda by stačil na vyplacení beránka. Právě však šel tou cestou kupec a sám jim nabídl potřebné peníze. Oba děkovali Bohu, vzali beránka a šli do Osima. Nejprve navštívili biskupa města a ten je přijal s velkou úctou. Nemálo se však divil beránkovi, kterého Boží muž přivedl a kterého tolik hýčkal. Když mu však Boží služebník vyložil podobenství o beránkovi, byl biskup nad prostotou Božího muže dojat a děkoval Bohu. Protože František měl druhého dne opustit město, přemýšlel, co by měl s beránkem udělat.
    Jiný občan z Gubbia přinesl k hrobu svatého Otce svého syna, také ochrnutého, v koši – a dostal ho zpět úplně zdravého. Byl tak zmrzačený, že měl nohy jakoby přirostlé k sedací části těla a byl úplně vyhublý.
    A pak se ho matka znovu ptala: »Čí jsi služebník?« A dítě opět odpovědělo: »Ciccu, Ciccu.« Neumělo totiž ještě normálně mluvit, protože bylo velmi malé. Proto koktalo jen polovinu jména blaženého Františka.


III. kapitola: Jak duchovně – ne ještě zevně předělán – mluvil v podobenstvích o nalezeném pokladu a nevěstě

    Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali a kde rozprávěli o nalezeném pokladu. Muž Boží, který pro své pevné přesvědčení už nyní byl svatý, začal se v jeskyni vroucně modlit, zatímco druhý čekal venku. Ve skrytu se modlil k Otci a nechával se stále více proniknout novým, neobvyklým duchem. Velmi si přál, aby o tom, co zde dělá, nikdo nevěděl. Pod záminkou dobrého skrýval obezřetně lepší a jen s Bohem se radil o svých svatých předsevzetích. Pln vroucnosti úpěnlivě prosil, aby ho věčný, pravý Bůh vedl a zjevil mu svou vůli. Velmi trpěl a neměl klidu, dokud neuskutečnil to, k čemu se v srdci rozhodl. V hlavě se mu rodily různé rozporné myšlenky a jejich překotnost ho mátla.
    Peří těchto křídel je láska k milosrdně zachraňujícímu Otci a bázeň před přísně soudícím Pánem. Obojí musí srdce vyvolených udržovat svobodná od pozemského tím, že potlačují zlá hnutí a pečují o čistá bažení. Dvě křídla musíme pozvedat k letu, abychom bližním prokazovali dvojí službu lásky: osvěžení duše Božím slovem a pozemskou pomoc k udržování jeho těla. Tato křídla se zřídka spojují, protože málokdo umí splnit oba požadavky zároveň. Peří těchto křídel jsou rozličné dobré skutky nezbytné k tomu, abychom bližnímu opravdu pomáhali radou a skutkem. Dalšími dvěma křídly je pak zakryto tělo, které je bez zásluh. To se děje právem, když je někdo pro hřích zbaven milosti, ale pak pro kající vyznání je opět oblečen v nevinnost. Peřím těchto křídel jsou všelijaká hnutí mysli, vznikající z ošklivosti před hříchem a z touhy po ospravedlnění.


XIX. kapitola: Péče, s níž bděl nad svými bratry, jeho pohrdání sebou a opravdová láska

    95. Jeho ruce i nohy jako by byly vprostředku probodeny hřeby, přičemž se hlavičky hřebů objevily na rukou na vnitřní a na nohou na horní straně, na protější straně pak byly stopy hrotů. Znamení totiž byla na vnější straně rukou kulatá, na vnitřní podlouhlá. A byl vidět kousek masa, který přečníval, jako by to byly zkřivené, ohnuté konce hřebů. Stejně byly vtištěny hřeby na nohách. Také pravý bok byl jakoby kopím proboden a byla v něm jakoby zajizvená rána, z níž často teklo tolik krve, že jeho hábit i kalhoty byly nasáklé jeho svatou krví.
    Jak těžké je vzdát se oblíbených zvyků a vytrhnout to, co se v duši pevně usídlilo! I po dlouhé pomlce vrací se duše do starých kolejí a dlouho trpěné zlo a neřesti stávají se často druhou přirozeností. Proto se František stále pokouší uniknout Boží ruce a brzy opět zapomíná na Boží otcovská napomenutí. Znovu se na něj usmívá štěstí a on znovu myslí na svět. Nedbá Božího úradku a od marné slávy si slibuje velké věci.
    Když světec několik dní odpočíval na vroucně vytouženém místě, poznal, že se hodina jeho smrti blíží. Zavolal k sobě dva milé bratry, aby za jeho blízkou smrt i za budoucí život zapěli Bohu chvály. Nakolik jen mohl, sám zpíval Davidův žalm: »Hlasitě k Pánu volám, hlasitě k Pánu lkám.«
    František ho ujišťoval, že našel veliký, drahocenný poklad. Přítel se raduje, to, co slyší, ho velmi zajímá, kdykoli ho František zavolá, chodí s ním rád.


V. kapitola: Jak Františka otec hledal a spoutal

    Po návratu Františka ze Španělska vstoupil asi r. 1215 do řádu. Sám se počítá k »učeným bratřím«, a jeho životopisy to prokazují; byl nadaný, měl vzdělání, někteří se domnívají, že byl ze šlechtického rodu.


XXIV. kapitola: Jak vrátil slepé ženě světlo očí a jak v Gubbiu uzdravil ochrnulou ženu

    Přes nepochybné svědectví díla samého, že se odhodlal psát Františkův životopis »na příkaz slavného pana papeže Řehoře«, nevíme, při jaké příležitosti a z čího podnětu se ujal tohoto čestného úkolu. Ze schválení díla Řehořem IX. datovaného v Perugii 25. února 1229 lze usuzovat, že bylo objednáno již před Františkovou kanonizací. Protože žil nějaký čas v blízkosti světcově a při kanonizaci měl příležitost setkat se s bratry, kteří se s mistrem velmi úzce znali, mohl Tomáš jistě své dílo dokumentovat přímo. Že mu nechybělo vzdělání a literární zběhlost, ukazují jeho spisy, které ho řadí mezi nejelegantnější latinské autory své doby. Avšak bez přesných informací a bez znalosti jeho prací předcházejících »Prvý životopis« nelze rozhodnout, zda jeho určení za Františkova životopisce bylo dáno rozhodnutím Řehoře IX., nebo vedoucím skupiny řádu, snad na popud bratra Eliáše. Svěřené dílo dokončil již počátkem roku 1229, neklade si však nároky na úplnost. Přes vyslovený úmysl držet se normy »pra
    39. Bratři opovrhovali vším pozemským, nikdy nemilovali sobecky. Vroucnost své lásky vylévali na společenství, a proto toužili dát v nouzi sami sebe každému bratru bez rozdílu, kdyby potřeboval pomoc. Toužili často se setkávat, když byli spolu, měli velkou radost; a naopak – velmi těžké jim bylo odloučení a hořké a tvrdé loučení. Převelice poslušní rytíři nedávali ničemu přednost před příkazy svaté poslušnosti. Dokonce byli vždy ochotni vykonat rozkaz ještě dřív, než byl vysloven. A protože neuměli nad rozkazem mudrovat, vykonávali všecko bez protiřečení, jakoby unáhleně.
    V jeho nitru však hořel božský plamen a vnitřní žár ducha nebyl s to navenek ukrýt. Litoval toho, že tak velmi hřešil, že oči Božího majestátu urážel. Jak se mu protivilo minulé i přítomné zlo! A přece si dosud nebyl jist, že se bude moci zla v budoucnosti vyvarovat. Kdykoli vyšel z jeskyně ke svému průvodci, byl vnitřní námahou tak vyčerpán, že se zdálo, jakoby jiný vcházel dovnitř, než vyšel.


VIII. kapitola: Co činil a říkal při své blažené smrti

    V úžasu nad milostí Boží i upřímností Božího muže byli mnozí z nich dojati. Ctihodný pan biskup z Ostie trnul strachem a vroucně se k Pánu modlil, aby nebyla zahanbena prostota blaženého muže. Vždyť i na něho padala světcova sláva či hana, protože byl ustanoven Otcem jeho rodiny.
    Ještě mnoho mužů a žen, kteří byli souženi ďábelskými trápeními a šalbami, bylo z ďábelské moci pro zásluhy svatého a slavného Otce osvobozeno. Protože se však tento druh lidí lehce nechává oklamat, nechceme se u těchto věcí zdržovat a přejdeme k větším zázrakům.
    33. Protože však byl opatrný a moudrý muž, nejprve se Františka vyptával na různé věci a pak mu radil, aby se rozhodl pro mnišský nebo poustevnický život. Ale svatý František tyto názory, nakolik jen mohl, pokorně odmítal. Ne že by radou pohrdal, ale že toužil zbožně po něčem jiném, usiluje o vyšší dokonalost. Pan biskup se jeho ohnivé horlivosti podivoval, obával se však, že by od svého tak velkého předsevzetí mohl couvnout, a proto mu ukazoval méně obtížné cesty. Konečně se však, přemožen vytrvalými prosbami, uklidnil a snažil se u pana papeže jeho věc podporovat.


I. kapitola: Doba před blaženou smrtí svatého Františka a jeho stále větší dokonalost

    50. Když se jednou blažený Otec ve své cele modlil a ten bratr, tísněn obvyklými myšlenkami, tam vešel, věděl Boží světec o jeho příchodu a poznal, co trápí jeho ducha. Hned ho dal k sobě zavolat a takto ho oslovil: »Můj synu, žádným pokušením se nenech zneklidňovat a nepřípouštěj si trpké myšlenky! Jsi mi velmi milý a věz, že mezi mými přáteli jsi zvlášť hoden mé důvěry a lásky. Vždy, kdykoli chceš, ke mně přijď a mluv se mnou zcela důvěrně.« Bratr byl z toho velmi udiven a překvapen, jeho důvěra v Boží milosrdenství rostla tím víc, čím víc stoupal v přízni svatého Otce.
    Aby byla vyloučena jakákoli pochybnost – takový zázrak je neslýchaný – ukázal jej Bůh milosrdně nejprve na svém Synu, který byl z nebe a žil na zemi, aby jej brzy ukázal na tom, který byl ze země a pozemským člověkem. Vpravdě chtěl Otec milosrdenství ukázat, jaké mzdy je hoden ten, kdo se ho snaží milovat opravdu z celého srdce; dostane totiž místo ve vyšším a Bohu bližším řádu nebeských duchů (mezi Serafy – pozn. překl.).


X. kapitola: Nářek panen u sv. Damiána a jak byl se slávou a ctí pochován

    Co nám ukládáš dělat, když jsme zavřeny v tomto vězení a když nás už nenavštívíš, jako jsi dříve navštěvoval? Tebou nám mizí celá naděje, nemáme za tebe náhradu a jsme světu pohřbeny. Kdo bude utěšovat nás, na zásluhy i majetek tak chudé? Ty, Otče chudých a milovníku chudoby! Kdo nám v pokušeních přispěchá na pomoc? Ty jsi nesčetná pokušení přestál a prozíravě jsi je rozlišoval. Kdo nás posílí v našem zármutku, když tys byl pomocníkem ve všech bědách, které nás tísnily? Ó trpké loučení, neblahý odchod! Jak hrozná jsi, smrti, když jsi tisíce synů a dcer oloupila o takového Otce a když jsi všechny tak zarmoutila! Neodvolatelně nám odnímáš toho, pod jehož vedením naše horlivost, byla-li jaká, nejvíc vzkvétala!«
    A tu mu poznenáhlu začala hlubinu srdce zaplavovat nevýslovná radost a převeliká blaženost. Celý se změnil, neklid duše zmizel, tmy, které ze strachu nad hříchy zahalovaly srdce, zmizely. Nabyl jistoty, že hříchy jsou mu odpuštěny, a probudila se v něm důvěra, že je opět v milosti. Pak upadl do vytržení a byl celý ponořen v proudech světla. Síla ducha se zvětšovala a tu v jasném světle viděl, co přinese budoucnost. Když konečně líbezné světlo zmizelo, viděl se duchovně obnoven a již přeměněn v nového člověka.
    117. Ve velkém zármutku srdce vzdychaly a plakaly, skrze slzy se na něho dívaly a bolestně volaly: »Otče, Otče, co si počneme? Proč nás v naší bídě opouštíš? Komu nás v naší bezútěšnosti svěříš? Proč jsi nás napřed neposlal tam, kam odcházíš? Rády bychom tě byly předešly. Teď nás tu v zármutku zanecháváš.


V. kapitola: Jak Františka ve městě Rieti přijal pan Hugo, biskup z Ostie, a jak mu světec prorokoval, že se stane biskupem celého světa

    Spíše je splněním příkazu generální kapituly řádu (Janov 4. 10. 1244) a nového generálního ministra Crescencia z Jesi, aby bratři – svědkové života sv. Františka – »sepsali skutky i slova« (Františkova) a neomezovali se jen na »znamení a zázraky«.
    Často ho také pozdravoval s neslýchaným požehnáním. Ačkoliv mu byl věrně oddaným synem, přece ho někdy z vnuknutí svatého Ducha utěšoval otcovskou domluvou, aby se nad ním upevnilo požehnání Otců, dokud se na něm nenaplní touha pahorků věčných.
    Všichni jásají, radují se a prolévají slzy radosti. A v těchto slzách je veliké požehnání. A hned je také stanoven den, v němž měl být svět naplněn milostiplnou radostí.


1. životopis podle Tomáše z Celana

    Skromnost je ozdobou každého věku. Je svědectvím nevinnosti, znakem čisté mysli, oporou kázně, zvláštní slávou dobrého svědomí, ochránkyní dobré pověsti a ozdobou počestnosti. Tato ctnost tyto bratry zdobila a činila je lidem milé a příjemné. Tento milostiplný dar byl společný všem. Každého z nich však zdobila ještě jiná zvláštní ctnost: jeden vynikal jemnocitem, druhý bezpříkladnou trpělivostí, třetí chvályhodnou prostotou, čtvrtý velkou tělesnou silou, spojenou však s něžnou myslí. Tito bratři chránili vnitřní klid blaženého Otce a pečovali o nemocné tělo. Žádné těžkosti ani námaze se nevyhýbali a zcela se věnovali jeho službě.
    Mladý muž z téhož města ležel už deset let těžce nemocen. Měl celé tělo oteklé a žádné léky nezabíraly. Pro zásluhy blaženého Otce Františka, když jeho matka složila slib, byl šťastně uzdraven.
    Často odkládal svůj drahocenný šat, oblékal se prostě, chodil bos jako jeden z bratří a usiloval o to, co slouží pokoji. Jeho ustavičnou a horlivou snahou bylo zprostředkovávat mír mezi lidmi, zvlášť však mezi člověkem a Bohem. Proto ho Bůh brzy nato vyvolil za pastýře celé své svaté církve a povýšil mezi všemi národy.
    A právem nese jméno František, protože měl víc než ostatní šlechetné »francouzské« srdce. Kdo znali jeho ušlechtilost, vědí, jak byl ve všem upřímný a dobrosrdečný, jak jistě a bez bázně vždy vystupoval, s jakou rozhodností a žárem srdce šlapal nohama všecko světské.
    Jiná žena z Camerina neviděla na pravé oko. Její rodiče položili na slepé oko šátek, jehož se blažený František dotkl, a složili slib. Tu se jí vrátilo světlo očí a děkovala Pánu Bohu a svatému Františkovi.


VI. kapitola: Jak ho matka osvobodila a jak se před biskupem v Assisi svlékl

    To se stalo v městě Assisi dne 16. července, v druhém roce pontifikátu pana papeže Řehoře IX. (Pozn. překl.: Tento druhý rok byl od 21. 3. 1228 do 20. 3. 1229. Z bezprostředního a detailně přesného líčení svatořečení se právem uzavírá, že se této slavnosti Celano osobně účastnil.)
     1516 přenesli konventuálové jeho ostatky do svého kostela v Tagliacozzo, kde jsou dodnes. Nad rakví je nápis: B. THOMAS DE CELANO, SANCTI FRANCISCI DISCIPULUS, SCRIPTOR CHRONICARUM ET SEQUENTIAE MORTUORUM.
    A co mám říci o jiných malých tvorech? Když bylo chladno, dával přece ke včelínu postavit nádobku s medem a dobré víno, aby nemusely zemřít zimou a hladem. Jejich pilnou práci a výtečný instinkt vychvaloval ke slávě Boží často celý den.
    Když jednou seděl v loďce blízko přístavu na jezeře v Rieti, chytil právě rybář velikého lína a uctivě ho nabídl světci. S radostí si ho vzal a začal mu říkat bratře. Dal ho vedle loďky do vody a začal zbožně chválit jméno Pána. Ryba, pokud totiž světec zpíval chvály Boží, kroužila kolem loďky a neodplouvala, dokud jí Boží světec nedal dovolení odplout.


I. kapitola: Františkův život ve světě

    S největší úzkostlivostí skrýval totiž František svaté rány před cizími. I před nejbližšími je skrýval s velkou opatrností, takže i bratři, kteří s ním stále byli a byli nejoddanějšími učedníky, dlouhou dobu o tom nevěděli.
    Výtečný papež Řehoř se snaží v zárodku udusit rozpoutanou zlobu, zastavit kruté řádění, utišit bouři a jako opevněná věž chrání Kristovu církev. Hrozí mnohá nebezpečí, hrůz přibývá. Také v jiných částech území (pozn.: papežského) se pozvedají hříšní proti Bohu. Co činit? Vidí, co vše by mohlo v příštích týdnech nastat, bere do úvahy přítomnou situaci, a proto se rozhoduje přenechat město vzbouřencům, aby ostatní kraje uchránil od bouří. (Pozn. překl.: Řím opustil 20. 4. 1228.)


VIII. kapitola: Jak František znovuvystavěl kostelík svatého Damiána; a o životě řeholnic, které tam dlely

    Bylo tam veliké množství rozličných ptáků, holubů i malých vran, kterým lidé říkají kavky. Když je blažený služebník Boží spatřil, zanechal své druhy na cestě a spěchal k ptákům. Byl přece mužem dobrotivého srdce a vroucně i něžně miloval také nízké a nerozumné tvory. Když došel do jejich blízkosti a viděl, že na něho čekají, pozdravil je svým obvyklým způsobem. A nemálo se divil, že ptáci, jako obvykle, neodlétají. Velmi se proto zaradoval a pokorně je prosil, aby vyslechli Boží slovo. A k tomu, co jim říkal, připojil: »Moji bratři ptáčci! Musíte svého Stvořitele pilně chválit a vždycky ho milovat! Vždyť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete. Dokonce vás mezi svými tvory učinil vznešenými a dal vám příbytek na čistém vzduchu. Nesejete ani nežnete, a přece vás bez vašeho přičinění chrání a opatruje.«
    Protože však trpělivý je silnější než pyšný, choval se ke všemu Boží služebník jako hluchý. Žádné bezpráví mu nemohlo vzít odvahu a také nemohlo jeho rozhodnutí změnit. Za všecko to, co ho potkávalo, děkoval Bohu. Marně pronásleduje špatný člověk toho, kdo usiluje o dokonalost; čím víc ho totiž zkouší a pokouší, tím mužněji nad ním vítězí. Vždyť se říká: šlechetného činí pohana statečnějším.
    Panenská plachost zastavila konečně veliký pláč. A také se neslušelo bezútěšně naříkat nad tím, při jehož odchodu byl zástup andělů a radovali se obyvatelé nebes a Boží svatí. A tak kolísaly mezi zármutkem a radostí, když líbaly ruce Otce, ozdobené nejdrahocennějšími kameny a zářivými perlami. Pak nesli tělo dál a jim se zavřela brána, která se pro tak velkou bolest už nikdy neotevře.
    I červy měl ze srdce rád, protože přece o Spasiteli četl: »Červ jsem, a ne člověk.« Proto je zdvihal ze země a odnášel stranou, aby je lidé nepošlapali.


II. kapitola: Jak se Bůh dotkl jeho srdce nemocí a nočním zjevením

    Muž jménem Bontadoso měl v rukou i nohou tak těžké bolesti, že se nemohl ani pohybovat, ani na straně ležet. Ztratil chuť k jídlu a spát také nemohl. Jednoho dne ho žena povzbuzovala, aby se pokorně obrátil s prosbami na blaženého Františka, zda by na jeho přímluvu nebyl brzy uzdraven. Muž ve velkých bolestech řekl: »Já však nemohu věřit, že je svatý!« Když mu však žena dále domlouvala, aby složil slib, slíbil konečně muž tímto způsobem: »Odporoučím se svatému Františkovi a uvěřím, že je svatý, když budu do tří dnů vysvobozen z této nemoci.« A byl brzy uzdraven pro zásluhy Božího světce. Mohl opět chodit, jíst i spát a velmi všemohoucího Boha chválil.
    Bratři vzali mrtvého Františka z místa, kde zemřel, a za zpěvu hymnů a chval, za hlaholu pozounů nesli ho uctivě do města. Lidé trhali olivové a jiné ratolesti a slavnostně doprovázeli pohřební průvod. Stále přibývalo světel a stále mohutněl chvalozpěv. Synové nesli Otce, stádce následovalo pastýře, který spěchal k Pastýři všech.
    148. A připojil: »Před Bohem slibuji, jestli blažený František na něm udělá ten zázrak, bude mi chlapec velmi milý a chci o něho pečovat po celý jeho život.« Ó dive! Jakmile slib vyslovil, řekl chlapec: »Ať žije blažený František!« Pozvedl oči a pokračoval: »Vidím zde nahoře stát svatého Františka. Přišel mi vrátit řeč.« A ještě připojil: »Co ale teď řeknu lidem?« Ten muž odvětil: »Budeš chválit Boha a budeš mnoha lidem ke spáse!«


XXV. kapitola: Jak osvobodil bratra od padoucnice nebo od zlého ducha a jak v San Gemini uzdravil posedlou

    Jak František sám a přítomní bratři vypravovali, velmi se po svém ptáčci zaradovali. Natahovali krčky, rozpínali křídla, otevírali zobáčky a dívali se po světci. Ten mezi nimi chodil a jeho hábit hladil jejich hlavičky a tělíčka. Pak jim znamením svatého kříže požehnal a dovolil jim, aby si letěli jinam. Blažený František pak s druhy putoval dál a radostně děkoval Bohu, kterého ctí všichni tvorové, pokornou chválou.
    A protože byl mezi pokornými nejpokornější, byl vůči všem lidem vlídný a vhodným způsobem se přizpůsoboval všem povahám. Mezi svatými byl ještě světější, mezi hříšníky jako jeden z nich.
    141. Jedna žena byla už léta upoutána na lůžko a nemohla se ani hnout. Zaslíbila se Bohu a blaženému Františkovi, byla z nemoci uzdravena a mohla opět vést svou domácnost.
    Bratři v listu jmenovaní na příkaz odpověděli tímto listem (z r. 1246), k němuž připojili výbor vzpomínek (který není totožný s Legendou tří druhů, odvislou spíš od 2. životopisu Celanova). Tento výbor vzpomínek použil s jinými písemnými zprávami Tomáš z Celana ve svém 2. životopise sv. Františka (sám jej označuje za kolektivní dílo).


KE CHVÁLE A SLÁVĚ VŠEMOHOUCÍHO BOHA, OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO. AMEN.

    Kolik divů učinil František jen ve Francii, kde se sešli král, královna i velmožové země jen k políbení polštáře, na němž František ve své nemoci ležel! Moudří a velmi učení muži, kterých vždy bylo v Paříži dost, pokorně, uctivě obdivují a vysoce cení Františka, muže nevzdělaného, přítele pravé prostoty a nejvyšší čistoty!
    Naproti tomu je daleko užitečnější dávat se ovládat. Bolelo ho, že mnozí své první skutky opustili, že zapomněli na svou dřívější prostotu a šli za novým. Truchlil nad těmi, kteří kdysi z celé duše usilovali o vyšší věci, nyní však klesali k nízkým a nicotným, kteří se odvrátili od pravé radosti, rozptylovali se v marnivých a neužitečných věcech a nalézali zalíbení v nevázané svobodě. Proto Boží dobrotu vroucně prosil, aby jeho syny od tohoto pobloudění osvobodila, a stále úpěnlivě prosil, aby je uchovávala v jednou propůjčené milosti.


XX. kapitola: Touha po mučednictví, která ho hnala nejprve do Španělska a pak do Sýrie. Jak skrze něho Bůh zachránil z nebezpečí lodníky rozmnožením potravin

    Zde se pak celý měsíc skrýval a takřka se neodvažoval vyjít ven, aby ukojil své lidské potřeby. Když dostal jídlo, jedl v nejskrytějším koutku jeskyně a jen tajně mu mohly být prokazovány skutky lásky. Vytrvale, v slzách a s velkou vroucností prosil Pána, aby ho vysvobodil z rukou nepřátel a aby milostivě vyslyšel jeho zbožné prosby. V postu a slzách si vyprošoval ochranu Vykupitele, sobě nedůvěřoval a všechnu svou starost uvrhl na Pána. A ačkoliv dlel v temné sluji, zaplavovala ho nevýslovná radost. Do hloubi duše touto radostí proniknut, opustil konečně jeskyni a vystavil se tvrdostem pronásledovatelů.
    Sladká vlitá blaženost, která mu byla, jak tušil, dána shůry, nutila ho, aby odumřel sám sobě. Toužil mocně, aby stále hlouběji pronikal tam, kam právě začal vstupovat, když odumíral sám sobě. Tento člověk, který měl Božího Ducha, byl ochoten snášet všechny úzkosti srdce i všechny tělesné strasti, jen aby se na něm milostivě naplnila vůle nebeského Otce.
    Když v poustevně San Urbano ležel těžce nemocen, proměnila se mu voda ve víno. Když se toho vína napil, uzdravil se tak rychle, že to všichni považovali za zázrak. A také to zázrak byl.


IV. kapitola: Plamenná horlivost blaženého Františka a jeho oční neduh

    Jednou večer přišel k domu Marka v Citt`a a znameními, jak němí dělávají, ho prosil, aby ho pohostinsky přijal. Naklonil hlavu na stranu, dal si k tváři ruce, aby naznačil, že chce u něho přenocovat. Ten muž ho přijal a ponechal si ho u sebe, protože ten mladík uměl služebné práce. Ač byl od narození hluchoněmý, byl nadaný a podle znamení rozuměl rozkazům. Když jednou ten muž se ženou seděli večer u stolu a chlapec před nimi stál, řekl muž své ženě: »Byl by to veliký zázrak, kdyby blažený František vrátil tomuto chlapci řeč i sluch.«
    Třetí kniha mluví o mnoha zázracích – i když o mnohých pomlčuje – které slavný světec, s Kristem v nebi kralující, na zemi koná. Také se zde líčí hold a okázalá úcta, kterou Františka zahrnul blažený papež Řehoř s kardinály římské církve při jeho prohlášení za svatého.
    Když někde, ať už na ulici, v domě nebo na zemi, nalezl něco napsaného, zdvihl to s úctou a položil na nějaké svaté nebo důstojné místo z obavy totiž, aby tam nebylo napsáno jméno Páně nebo něco, co se vztahuje na Boha.
    Tento biskup sloužil blaženému Františkovi jako služebník svému pánu. Kdykoli ho viděl, prokazoval mu úctu jako Kristovu apoštolu a pokorně mu líbával ruku.


XXIII. kapitola: Jak uzdravil v Toscanelle ochrnulého a v Narni stiženého dnou

    František byl veden Duchem svatým a byl jím zcela také naplněn. Proto viděl to, co mělo přijít, daleko dřív, než se to ukázalo očím ostatních. Kdykoli mu totiž v záležitosti řádu psal, nebo kdykoli psal puzen Kristovou láskou, kterou k němu pociťoval, neoslovoval ho jen: biskup z Ostie, nebo z Velletri, jak obvykle činili ostatní, nýbrž rozšiřoval pozdravnou formuli takto: »Nejdůstojnějšímu Otci«, nebo »Panu Hugovi, biskupu celého světa«.
    Jeho nejjistějším útočištěm byla modlitba. A nemodlíval se krátce. Jeho modlitba nebyla ješitná ani smělá, nýbrž dlouhá, plná oddanosti a pro pokoru Bohu milá. Když se večer začal modlit, těžko skončil do rána. Když seděl i když chodil, když jedl i pil, byl ponořen do modlitby. S oblibou vyhledával osamělé a opuštěné kostely, aby tu mohl strávit celou noc a zcela sám na modlitbách. Zde přemáhal pod ochranou Boží milosti mnohou bázeň a duševní úzkost.
    Jeden assiský občan byl pět let slepý. Protože za života blaženého Františka byl jeho přítelem, upomínal blaženého, kdykoliv se modlíval, na minulé přátelství. Když se pak dotkl jeho hrobu, byl uzdraven.


IV. kapitola: Jak František všechno prodal a pohrdal majetkem

    K potřebným byl vždycky milosrdný a se zarmoucenými měl vždycky upřímný soucit. Když totiž jednoho dne, proti svému zvyku – vždycky byl totiž velmi zdvořilý – odbyl jakéhosi žebráka, který ho prosil o almužnu, hned toho začal litovat a v srdci si říkal, jak je potupné a hanebné odmítnout prosbu někoho, kdo prosí ve jménu tak velikého krále. A tak si pevně umínil, pokud jen trochu bude moci, že neodmítne nic nikomu, kdo ho bude o něco prosit pro Boží lásku. A toto předsevzetí pečlivě dodržoval, až se všem a ve všem, co mohl, úplně rozdal. Tak začal následující evangelní radu plnit dřív, než se jí naučil: »Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si od tebe chce půjčit, od toho se neodvracej!«
    Jak velký byl zármutek při dojímavém a soucit vzbuzujícím nářku dcer! Bolest jednoho byla společnou bolestí všech, takže nikdo nemohl zadržet slzy, když andělé míru hořce plakali.
    Tento vznešený pán se snažil přizpůsobit svůj život bratřím. Ve své touze po svatosti byl s prostými prostý, s pokornými pokorný, s chudými chudý. Mezi bratry byl bratrem, mezi menšími nejmenší. Pokud mohl, napodoboval způsob života bratří. Velmi horlivě se snažil všude zakořeňovat svatý řád a svým čistým životem i ve vzdálených krajích řád doporučoval. Pán mu dal výmluvnost, kterou přemáhal protivníky pravdy, přemáhal nepřátele kříže Kristova, bloudící přiváděl na pravou cestu, nepřátele usmiřoval a ty, kdo žili ve svornosti, spojoval ještě pevnějšími pouty lásky. V Boží církvi byl lampou hořící a svítící a přeostrým mečem, připraveným v pravý čas.


XXVIII. kapitola: Duch lásky a jeho vřelý soucit s chudými a co učinil s ovečkou a jehňátkem

    Tyto potraviny se pak milostí a mocí Boží tak rozmnožovaly, že bylo dost jídla pro všechny až do Ankony, ačkoli plavba trvala ještě několik dní. Když lodníci viděli, že z nebezpečí vyvázli pro zásluhy Božího sluhy Františka, děkovali všemohoucímu Bohu, který se ve svých služebnících projevuje tak podivuhodně a laskavě.
    Neboť kdo by se při pohledu na něj spíš neradoval než plakal, a kdyby plakal, nebylo by to spíš z radosti než z bolesti? Mohl by být někdo tak tvrdý, že by ho toto nedojalo? Čí srdce, ať jakkoli kamenné, by se nedalo pohnout až ke zkroušenosti, nedalo se roznítit božskou láskou, posílit k dobré vůli? Kdo by mohl být tak otrlý a bezcitný, že by se mu jasně nezjevila pravda: tento světec byl na zemi vyznamenán jedinečnou milostí a v nebi nevýslovnou slávou.


XVII. kapitola: Jak učil blažený František své bratry modlitbě; poslušnost a čistota bratří

    Ve městě Fano byl nemocný vodnatelností. Končetiny měl hrozně oteklé. Zasloužil si na přímluvu blaženého Františka vysvobození z této nemoci. Občan z Todi trpěl tak hrozným revmatismem kloubů, že už nemohl ani sedět, ani jinak odpočívat. Jeho těžká nemoc působila takové mrazení, jako by se měl úplně rozpadnout. Volal lékaře, bral mnoho koupelí a různých léků, ale žádná úleva nepřicházela. Jednoho dne udělal však v přítomnosti kněze slib, jestli mu svatý František dopomůže k dřívějšímu zdraví. Ještě se modlitby ke světci nedomodlil, když zjistil, že se mu dřívější zdraví vrací.
    V květnu 1221 se vydal jako jeden z 27 bratří pod vedením Cesara ze Špýru do Německa. 1223 byl Cesarem jmenován kustodem ve Wormsu a po dobu jeho nepřítomnosti byl Cesarovým vikářem.
    Později však, když do té vesnice přišel s bratrem Eliášem a uzdravená se o tom dozvěděla, přiběhla za ním a volala: »Pocti mne aspoň slovem!« On s ní však nechtěl mluvit, protože poznal, že to je ta žena, z níž působením Boží síly vyhnal kdysi zlého ducha. Žena však líbala stopy po jeho nohou a děkovala Bohu a svatému Františkovi, že ji osvobodil z moci smrti. Eliáš ho konečně velkými prosbami přiměl – když její nemoc i uzdravení mnozí potvrdili – aby s ní přece jen promluvil.
    Zloba kacířů byla zahanbena, víra církve triumfovala, bludaři se skrývali, neboť na Františkovi bylo tak jasné znamení svatosti, že se mu nikdo neodvážil odporovat – už pro množství, které ho milovalo.


XXX. kapitola: Slavnost jesliček, kterou František na Narození Páně konal

    Život bratra Tomáše z Celana | I. kniha (začátek života sv. Františka) | II. kniha (poslední roky života a smrti | III. kniha (svatořečení a zázraky) | Zázraky sv. Františka | List z Greccia
    Byl radostný, měl příjemné způsoby a byl vytrvalý v modlitbě, ve všem horlivý, v předsevzetí stálý, pevný v ctnostech, zakotvený v milosti, vždy stejný.
    Mezitím ale úřední záležitosti a nové hrozivé události nutí Svatého otce, aby cestoval do Perugie. Ve své jedinečné a veliké blahovůli vrací se však co nejdříve zpět do Assisi, aby nejvýš důležitou věc dokončil. Poslední porada je v Perugii. V bytě pana papeže se schází svaté kolegium ctihodných kardinálů. Všichni stejně myslí a stejně o věci soudí. Předčítají se zápisy o zázracích, chvalitebně se o nich vyjadřují, a život i skutky Otce Františka zahrnují převelikou chválou.


TOMÁŠ Z CELANA: PRVNÍ ŽIVOT A PODIVUHODNÉ ČINY SVATÉHO FRANTIŠKA Z ASSISI

    Na radu svého druha a bratra svěřil ho služebnicím Božím v San Severino. Ctihodné Boží služebnice přijaly dar s takovou radostí, jako by to byl dar Boží. Dlouho ho s velikou péčí opatrovaly. Z jeho vlny zhotovily Františkovi hábit, který mu poslaly, když dlel na kapitule v Porciunkule. František přijal hábit s největší radostí, políbil jej a vedl všechny přítomné k tomu, aby se s ním radovali.
    Proto planul touhou vrátit se k prvním dílům pokory. V přemíře své lásky a v radostné naději chtěl své tělo přivést zpět k naprosté poslušnosti, ačkoli už bylo krajně vyčerpáno. Všechny starosti, které by mu mohly překážet, nechával stranou a všechen neklid potlačoval. Když byl pro svou nemoc nucen zmírnit dřívější přísnost, říkával: Bratři, začněme konečně sloužit Bohu, našemu Pánu; vždyť jsme dosud neudělali žádný, nebo takřka žádný pokrok. Nedomníval se, že by už došel k cíli.
    Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám – ke cti svatého Františka – aby tam, kde kdysi požírala z jesliček zvířata seno, mohli v budoucnosti ke spáse těla i duše požívat lidé Tělo Pána Ježíše Krista, Beránka bez poskvrny, který v převeliké a nevýslovné lásce sama sebe obětoval, a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně přeslavný Bůh po všechny věky věků.


XV. kapitola: Pověst svatého Františka a obrácení mnohých k Bohu; jak dostal řád jméno »Menší bratři« a jak vzdělával blažený František ty, kdo vstupovali do řádu

    Tu se otevřelo malé okénko, kterým se Kristovým služebnicím v určitou hodinu podávalo tělo Páně v nejsvětější Svátosti, otevřeli také rakev, v níž ležel ukryt poklad nebeských ctností. Doneslo ho sem několik bratří, ač on byl zvyklý nosit břímě tak mnohých. A hle, objevila se paní Klára, zářná svou svatostí i svými zásluhami, první Matka ostatních panen, protože byla první ratolestí svatého řádu. Přišla se s ostatními dcerami podívat na Otce, který k nim nyní nemluvil, který k nim už nikdy nepřijde, protože odešel jinam.
    Statečný rytíř však nemá strach před nadcházejícími zápasy, neklesá na mysli, protože ví, že na bojištích tohoto světa bude bojovat boje Boží. A nebál se, že nepříteli podlehne, protože nespoléhal na sebe a dlouho už pracoval nad lidské síly. Uchvátila ho horoucí a plamenná horlivost. I když v minulosti žili světci, kteří usilovali o týž cíl, přece se nenašel žádný, který by ho předstihl vroucností touhy. Došel k poznání, že je snadnější dokonale jednat, než o tom mluvit. Vždy ukazoval – ne slovy, která o dobru mluví, ale dobro netvoří – spíše svatými skutky svou velikou horlivost a píli. Tak zůstával neotřesen a veselé mysli a svému Pánu zpíval radostné písně. Proto byl hoden ještě větších zjevení, když z malých věcí dovedl mít velkou radost, a byl nad mnohým ustanoven, když dovedl být věrný v malém.


XXVI. kapitola: Jak světec také v Città di Castello vyhnal ďábla

    Jednal s nimi podle svých ušlechtilých a vybraných způsobů a důstojně. Každému projevoval úctu, jaká mu náležela. (Pozn. překl.: K Porciunkule se vrátil koncem roku 1214 nebo začátkem roku 1215. Mezi »učenými muži« byl, zdá se, i Celano.) Protože měl skutečně mimořádný dar rozlišování, moudře oceňoval postavení každého.
    Aby jako chudý, přesto však přebohatý svou velkou láskou k chudým, mohl jim přece nějak vypomáhat, vyprošoval si občas v zimě od bohatých tohoto světa plášť nebo kožich. Když mu ochotně vyhověli, přeblažený Otec jim říkával: »Rád bych to od vás přijal, ale s tím, že nečekáte, že vám věc vrátím.« Jakmile potkal prvního chuďasa, oblékl ho do toho, co dostal.
    V zástupech přicházeli lidé z Assisi i z okolí, aby uviděli veliká Boží díla, která Pán slávy přeslavně zjevil na svém svatém služebníkovi. Zpívali písně radosti, jak jim tryskaly ze srdce, a všichni slavili všemohoucnost Vykupitele, když jejich touhu splnil. Synové však, kteří ztratili tak velkého Otce, truchlili a jejich slzy a vzdechy ukazovaly, jak dětinnou lásku k němu nosili ve svém srdci.


XXIX. kapitola: Láska, kterou všechny tvory kvůli Stvořiteli miloval a popis jeho vnitřního i vnějšího člověka

    Viděli totiž, že tělo, které dříve bylo tmavé, nyní zářilo jasným leskem a svou krásou svědčilo o odměně blaženého zmrtvýchvstání. Jeho obličej se podobal spíše tváři anděla, a zdál se spíš živý než mrtvý. Údy byly jemné a ohebné jako nevinného dítěte. Šlachy se křečovitě nestáhly, jak to u mrtvých obyčejně bývá; jeho kůže neztvrdla, údy neztuhly, takže se jimi dalo volně pohybovat.
    20. Za páté dosáhly tak jedinečné milosti zdrženlivosti a mlčenlivosti, že nemusejí vyvíjet takřka žádné úsilí, aby ovládly tělesná hnutí nebo zkrotily jazyk. Ba, některé se natolik odnaučily mluvit, že když mluví, musejí těžko hledat slova. Za šesté jsou tak úžasně ozdobeny ctností trpělivosti, že je nedokáže zlomit žádný zármutek ani zkouška, a nic nemůže zlomit jejich duchovní sílu. Za sedmé konečně si zasloužily tak vysoký stupeň kontemplace, že je učí všemu, co mají dělat nebo zachovat, umějí šťastně pozvedat svou mysl k Bohu a ve dne v noci setrvávat ve chválách Božích a na modlitbách. Kéž by je Bůh svou milostí učinil hodnými korunovat tak svatý začátek ještě světějším koncem!


III. kapitola: Vidění člověka, který měl podobu ukřižovaného Serafa

    Ó pokoro, z níž líbezně vycházejí všechny ctnosti! Pán okruhu země, nástupce knížat apoštolů, navštěvuje Chudé paní pohrdané a pokorně uzavřené! Ač se tato pokora podle zdůvodněného mínění slušela, přece byla svým příkladem neobyčejná a marně by se dříve hledala. (Pozn. překl.: Ve Spoletu se zdržoval Řehoř IX. od 10. 5. 1228 a navštívil klášter klarisek S. Paolo u Spoleta.)
    Protože si však všechno to, co František činil a učil, nikdo úplně dokonale nepamatuje, snažil jsem se na příkaz slavně panujícího pana papeže Řehoře, jak nejlépe mohu, sepsat všechno, co jsem z jeho úst sám slyšel, nebo co jsem získal od věrohodných a spolehlivých svědků – i když jen prostými slovy. Kéž bych se v tom prokázal jako dobrý učedník toho, který nikdy nemluvil v hádankách a neznal řečnických ozdob.
    A tato uzdravení se stala v nepřítomnosti svatého Františka. Avšak ani nejdelší vypravování by nestačilo, kdybych chtěl jen část těchto znamení uvést. Několik zázraků však, které náš Pán a Bůh v jeho přítomnosti dobrotivě způsobil, chci v této knize krátce uvést.


XIV. kapitola: Františkův návrat z města Říma do spoletského údolí a jeho prodlévání na cestě

    Byl neúnavný v úsilí o novou svatost a vytrvale žil v naději, že bude moci začínat stále znovu. Chtěl se vrátit ke službě malomocným a nechat sebou pohrdat. Také si předsevzal, že bude utíkat před stykem s lidmi, že bude vyhledávat nejskrytější místa, aby, prost starostí o druhé, nic – mimo tělesnou schránku – ho nedělilo od Boha.
    Říkával totiž: »Kdo pohrdá chudým, uráží Krista, protože chudý nosí jeho vznešené znamení – vždyť se Spasitel pro nás stal na tomto světě chudým.« Často, když na cestě potkal chuďasa s otepí dříví nebo jiným břemenem, ač byl slabý, pomáhal mu břímě nést, aby mu prokázal službu.
    Blahopřejí církvi, radují se s papežem, velebí Vykupitele, který ve své nevýslovné moudrosti, z nejvýš nepochopitelné milosti a převeliké dobrotivosti zvolil na tomto světě pošetilé a nepatrné, aby k sobě přitáhl silné. Slyší o tom i celý okruh země, s radostí přisvědčuje a všichni, oddáni katolické víře, překypují svatou a radostnou útěchou.
    Ačkoli se služebník a přítel Nejvyššího viděl ozdoben jakoby drahocennými drahokamy a korunován slávou a ctí, nepřipouštěl si žádné ješitné myšlenky. Nesnažil se z ješitné touhy po slávě nikomu líbit, naopak, snažil se toto vyznamenání co možná utajovat, aby mu lidský obdiv nebral propůjčenou milost.


VI. kapitola: Ctnosti bratří, kteří svatému Františkovi sloužili, a jak on sám o nich soudil

    120. Pokud žil mezi námi hříšnými, proputoval celý okruh světa a všude hlásal evangelium. A nyní, když vládne na výsostech s anděly, lehčeji než myšlenka – jako posel nejvyššího Krále – prokazuje všem národům skvělá dobrodiní. Proto ho ctí a uctívají, chválí a velebí všechny národy. Neboť všichni mají účast na společném štěstí.
    A bylo tu mnoho bratří, jimž byl Otcem a vůdcem. Stáli s úctou kolem něho a čekali na jeho blaženou smrt a šťastný konec. Tu se jeho přesvatá duše odpoutala od těla a vešla do moře světla bez hranic; tělo pak zesnulo v Pánu.
    A jak tak žasl nad neobvyklostí zjevení, zdálo se mu, že slyší hlas: To jsou zbraně pro tebe a tvoje rytíře. Když se ráno probudil a vstal, považoval vidění za předzvěst velkého úspěchu a nepochyboval o tom, že jeho tažení do Apulie bude úspěšné. Nevěděl totiž, co by mělo vidění znamenat, a úkol, který mu nebe dávalo, dosud nepoznával. Přece však mohl objevit, že se jeho výklad vidění nezdá správný, ač vidění přihrávalo válečným činům, nedokázal se z něho radovat jako obvykle. K uskutečnění svého předsevzetí se totiž musel nutit.
    A co je neméně podivné, dal-li psát několik řádek jako pozdrav nebo napomenutí, nikdy nedovolil, aby bylo některé písmeno vyškrtnuto, i když bylo zbytečné nebo nesprávné.


IX. kapitola: Nářek bratří a jejich radost, když spatřili znamení kříže. Křídla Serafa

    Chlapec skákal a radoval se a všem hlásal, co se stalo. Ti, kdo ho dobře znali, sbíhali se a plni údivu chválili na kolenou Boha a blaženého Františka. Jazyk chlapci narostl a mohl normálně mluvit a vyslovoval tak pěkně, jako by mluvil odjakživa.
    Když je blažený František viděl, zůstal stát a s hlubokým dojetím bratrovi pravil: »Vidíš toho beránka, jak mírně se chová uprostřed kozlů a koz? Říkám ti, právě tak mírně a pokorně se choval náš Pán Ježíš Kristus mezi farizeji a velekněžími. Prosím tě, synu můj, pro lásku Boží, mějme soucit s beránkem; kupme jej a vyveďme ze středu těch koz a kozlů!«
    Byl rychlý k odpuštění, pomalý v hněvu, svobodný v duchu, měl vynikající paměť, v rozhovorech přesně myslil. Když měl volit, byl opatrný, ve všem prostý, vůči druhým dobrotivý, při všem jemný.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00