Jak na věc


nejstarší a nejmenší stát na světě

Poznávací zájezdy - Vatikán - nejmenší stát světa

    Ale netřeba se přít o slovíčka a jak kdysi pravil nějaký Shakespeare: „Co růží zvem, pod jiným jménem vonělo by stejně.“  Komu by tedy vadil termín jednobuněčný parazitární pes, nechť si dosadí vědecké CTVT, neboli canine transmissible venereal tumour. Případně starší název pro stejnou věc, kdy se ještě pořádně nevědělo s čím máme tu čest, Stickerův sarkom. Pejskaři nejspíš zůstanou u vžité pohlavně přenosné rakoviny.
     Také se vám zdá taková formulace bulvární? Máte pravdu. Jenže! Pokud se něco dokáže rozmnožovat, předává to na potomstvo svůj genetický materiál, roste to a dlouhodobě se to přizpůsobuje měnícím se podmínkám, pak to splňuje definici a s klidem to můžeme nazývat organismem. A právě něčemu takovému dala vzniknout u psů rakovina. V podobných případech, kdy jde o buňky přiživující se na cizích organismech tomu říkáme paraziti a nijak se nad tím nepozastavujeme, že to jsou organismy.
    VIDEO: Nesmrtelnost jednomu psovi zajistil zvláštní typ rakoviny. Zvrhlé buňky šíří jeho genofond a jako parazité přeskakují z hostitele na hostitele při pohlavním styku už jedenáct tisíc let.  


Lago Maggiore - druhé největší jezero Itálie

    K výčtu jeho „nej“ můžeme dodat i to, že jde o rakovinu s asi dvěma miliony mutacemi, což je mnohem více mutací než kolik se jich nachází v lidských nádorech. Ty jich mají něco mezi 1000 až 5000. Je to vlastně také logické, protože lidská rakovina netrvá tak dlouho a její zvrhlé buňky zanikají se svým nositelem a tak za krátkou dobu více změn uhamounit ani nemohou. U psího nádoru právě hromadění určitého  typu mutací posloužilo jako „molekulární hodiny“, které zpřesnily věk buněk psí rakoviny na oněch úctyhodných 11 000 let. I když genom v řadě míst mutace změnily, stále v něm šlo vyšounit něco z původu psa, jehož buňka se stala nesmrtelnou. Původní pes prý připomínal aljašského malamuta nebo husky, měl krátkou rovnou srst. Byl hnědošedý, případně černý a mohlo jít stejně dobře o  psa, jako o fenu.  Pohlaví se totiž již zjistit nedá, zato víme, že šlo o relativně inbredního jedince. To znamená, že žil v menší komunitě v níž docházelo k příbuzenské plemenitbě. Dokonce tušíme, jak se nem


Poznávací zájezdy s CK SLAN tour

    Za tyto poznatky vděčíme genetikům  a sekvenování genomu nádorových buněk. Až to totiž odhalilo, že všechny tyto tumory jsou „potomkem“ jednoho psa a že jen tu a tam mutace něco pozměnily a některé geny se za tu dobu podařilo prošustrovat. Celkem se za uplynulých jedenáct tisíc let v buňkách nádoru nashromáždilo 1,9 milionu somatických mutací. Lze z nich vyčíst například i takové podrobnosti, že buňky byly vystavovány ultrafialovému záření (což u nádorů zadku nekrytého kalhotami není nic tak překvapivého). Co je ale svým způsobem zázrak, že tento nesmrtelný pes, respektive jeho pokračování v buněčné linii, navzdory mutacím, které jeho buňky postihly, je stále stabilní a že se linie nerozpadla se do různorodých subklonů. Navzdory tisícům případů kopírování a změnám, které v těchto buňkách páchají retrotransposony (endogenní viry) přišla linie jen o 646 genů. Stále disponuje více než 10 000 variantními geny, které jí ke spokojenému životu stačí. Navzdory masivní mutační zátěži se CTVT sv
    Když před několika lety genetici přišli na to, s kým máme tu čest, začalo je zajímat, kdy k události vzniku infekčních psích buněk došlo. Dá se to zjistit podle počtu mutací, které se postupem doby v každém genomu hromadí. Počáteční odhad zněl, že k tomu došlo někdy před 200 až 2 500 lety. Podrobnější výzkum Angličanů ale nyní ukázal, že náš jednobuněčný pes není žádný troškař. Poprvé se jeho předek objevil na psím zadku před jedenácti tisíci (!) lety. Do knih tedy může být tedy zapsán i jako nejdéle žijící buněčná linie. 


Liparské ostrovy - ostrovy s vulkanickou aktivitou

    Poznatek, že se rakovina u savců může šířit také jako infekční parazit a že k nákaze stačí jediná buňka, není nic z čeho bychom měli mít radost. Stejně tak, že takové onemocnění už není jen výsadou psů. Podobnou nemoc totiž objevili nedávno u tasmánských čertů. Největší žijící dravé vačnatce, ďábly medvědovité, likvidují podobně zvrhlé infekční parazitární buňky. V jejich případě se hovoří o rakovina obličeje DFTD (Devil facial tumour disease). Poprvé ji u těchto zvířat objevili v roce 1996 a nyní se už odhaduje, že nakaženy jsou tři čtvrtiny populace. Nemoc se šíří kousáním a protože se ďáblové koušou rádi, bude to nejspíš jejich konec. V lidské povaze ďábelské kousání naštěstí není tak časté. S těmi psími zvyklostmi už to je horší a tak vlastně máme kliku, že i když jsou lidští parazité mezi námi hojní, ten „jednobuněčný“ zatím nevznikl. Zatím.   


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00