Jak na věc


mlýn u vodník slámy

Předměty spojené s osobou mlynáře a provozu:

    Nědaleko od Mokrych Lazec stoji při Opavici Havličkuv mlyn, kery před padesači rokoma kupil Havličkuv tačik od Halfara. Halfar měl na tym mlyně hromadu dluhu. Raz měli ho přišč panove z Opavyšacovač. Halfar si myslel, že ten džeň něpřežije a tak se šel pod stav utopič. Jak už  chčel do vody skočič, objevil se hasrman aptal se ho, jak idže, alebo co tu džela. Halfar mu povědal, co se s nim džeje, a tak že se idže utopič. Hasrman mu pravěl, že se něma išč topič, že mu pošča na dest rokuv dvacet čišic. Hasrman skočil hnedaj do vody a přuněs v kuli dvacet čišic. Potym pravěl Halfarovi, že za deset rokuv tež v tu hodžinu ma přiščs penizoma a zavolač ho. Halfar s radoščum šel dodom a dal panum dvacet čišic, bo měl na mlyně telej dluhu. Jak minulo deset rokuv, šel ku vodže, ale bez peniz, a volal hasrmana. Jak tak isto pul hodžiny volal, ozval se hlas z vody: "Co chceš po nim?" Halfar pravěl, že by chčel s nim mluvič. Tu mu z vody odpovědželo, že už ho davno něni, že ho hrom zabil. Halfar ode
    19.6. 1872 koupili mlýn manželé Anton a Marie Halfarovi (prostřednictvím jejich provdané dcery Marie mlynařil ve Lhotě Petr Suchá­nek, syn kateřinského mlyná­ře Jana Suchánka),
    Druhého dne ráno, když šli lidé Lhotští do Lazec na roráty, pozorovali,  že na poli, pár kroků od cesty, leží člověk a nehýbá se, ač na něho bylo  několikrát voláno. Tito lidé poznali, že jest to mrtvola a prohlédli ji.  Zhrozili se však, když poznali, že jest to pán mlynář Hrnčíř.
     Nemocný  žalostně se rozplakal a lid s ním rovněž. Odvedli nemocného do světnice a kněz  po jeho upřímné zpovědi, udělil jemu kněžské rozhřešení. Halfar přijal svátosti  umírajících s největší pokorou a druhého dne zemřel. Celý kraj měl z toho  radost, že Halfar vyznal veřejně svou vinu, ale největší radost měl hrabyňský  pan farář, že jeho ovečka, o kterou se tak bál, že zahyne, navrátila se k  pastýři věčnému.


Příjmení mlynářů působících na mlýně:

    Halfar se k vraždě nepřiznal, ač byly mnohé známky, které dávaly  důkazy, že to mohl jen on spáchati. Zemský soud v Opavě nemohl vraha odsouditi,  protože neměl dostatek důkazů a soud byl podán před slezskou porotu. Halfar  musel tedy celý půl roku ve vězení čekati, až zasedala zemská porota, která po  důkladném jednání pro nedostatek důkazů a tvrdošíjné zapírání Halfarovo vraha  osvobodila. Halfar přišel na svobodu, ale jeho svědomí jej tak hryzlo, že  nepoznával žádné svobody, ale byl skutečným vězněm. Přestal se stýkati s lidmi,  ze žádným slova nepromluvil, ani s domácím. Chodil sám po poli, po loukách, v  dlouhém šedém plášti, s obnaženou hlavou a ponejvíce bosý, ustavičně držel  růženec v rukou a modlil se. Do kostela hrabyňského v neděli chodíval, ale sám  přes lesy, aby lidi nepotkával. V kostele klekával u samých dveří, na žádného  se nepodíval a první k domu zase utíkal. Málo též pojídal, snad jednou denně, a  vypadal jen kost a kůže. Celé okolí dobře vědělo, že mlynář Halfar
    Pozn.: Domnívám se, že by se tato pověst dala přiřadit i k Doškovu mlýnu v Mokrých Lazcích, ale na stránkách muzea ho přiřazují sem http://mlyn.uslamy.cz/uvodni/historie/o-vodniku-slamovi.html
    20.1. 1822 vlastnil mlynářský mistr Franz Hrnčíř (Hienczirz) se svou ženou Mechtildou Annou, dcerou mlynáře Franze Wallera z Černého mlýna na raduňském panství. Sám byl sy­nem Petra Hrnčíře, mlynáře z Třebovic. Mlynář Franz Hrnčíř měl sestru Terezii (1798-1855), provdanou v r. 1821 za hájeckého hostinského Jacoba Vaška (1793-1844), a byl tak strýcem profesora a novináře Antonína Vaška a prastrýcem básníka Petra Bezruče.
    20.1. 1822 vlastnil mlynářský mistr Franz Hrnčíř (Hienczirz) se svou ženou Mechtildou Annou, dcerou mlynáře Franze Wallera z Černého mlýna na raduňském panství. Sám byl sy­nem Petra Hrnčíře, mlynáře z Třebovic.


Historické fotografie a pohlednice

    Výměnkář Hrnčíř rád sobě a často vyšel na procházku, a to nejčastěji k  večeru, když se už hodně setmělo. Halfar, který nevypustil ze srdce myšlenky  Hrnčíře zavraždit, připravil se odhodlaně na tento skutek. Bylo to v adventě v  tmavé noci, když si Halfar vzal připravenou už silnou hůl z tvrdého dříví,  podobající se nějakému kůlu, a za tmavého večera sedl si do údolí pod  železniční trať u samé cesty, kde starý Hrnčíř musel cestou okolo Halfara z  Lazce ke Lhotě jíti. Ve chvíli, kdy Hrnčíř došel k Halfarovi, tento vyskočil a  zasadil svému výměnkáři tím svým klackem silnou ránu do hlavy. Hrnčíř po této  ráně ještě k zemi nepadl, ale odběhl pár kroků na pole, Halfar jej dále  pronásledoval a mlátil klackem až Hrnčíře dobil, nechal jej ležeti a klacek  krvavý zastrčil do skuliny pilíře mlýnské stodoly.
    Skutečně se také podařilo těmto obětavým kněžím, že Halfara přivedli k  tomu, aby se přiznal, že on je vrahem svého výměnkáře Hrnčíře, a žádal kněze,  aby směl vykonati svatou zpověď. Ti povolili, ale s následující podmínkou: že  Halfar musí dříve před více lidmi prohlásiti sám, že on je vrahem svého  výměnkáře Hrnčíře. Nemocný přivolil. Vyvedli jej ze světnice až na dvůr, kde  stálo velké shromáždění občanů. Halfar byl rodem Polák a vyslovil se  následovně, majíce ruce vzhůru rozepjatés namáhavým hlasem a plačtivě zvolal:  „Lidé dobří! Poslouchejte mě teď všichni. Přiznávám se vám, že já jsem zabil  výměnkáře Hrnčíře. Prosím vás všechny proste za mě pána Boha, aby mi to  odpustil a buďte všichni s Bohem…“
    1913 - mís­to vodního kola postavena tur­bína a zřízeno elektrické osvět­lení nejen pro mlýn, ale také pro lhoteckou školu, hosti­nec, nádraží a dalších pět cha­lup


Kadlcův, Pařízkův, Svatojánský mlýn

    Vražda lhotského mlynáře ... aneb pravdivý příběh o zločinu a pokáníNejvětším mlýnem vodní síly v našem kraji jest mlýn Havlíčkův ve Lhotě  se svými rozsáhlými pozemky. Mlýn tento držívala stará rodina Hrnčířů až do let  1870, kdy poslední potomek této rodiny František svůj mlýn odprodal jakémusi  Halfarovi, menšímu mlynáři z Tvorkova v pruském Slezsku. Prodavatel Hrnčíř  vymínil si při prodeji dosti značný výměnek, který Halfara velice tížil. V  letech sedmdesátých přišla hodně mokrá a neúrodná léta, asi sedm po sobě. Obilí  nebylo a mlynář nemlel, aniž z pole něco sklidil.
     syn Jan Hav­líček se 12.2. 1895 oženil a založil rodinu s Marií (*3.9. 1874), dcerou hutníka Josefa Husara z Moravské Os­travy a jeho manželky Rozá-lie, roz. Slavíkové. Na svět spo-1 lu přivedli v Martinově dceru Boženu (*16.12. 1896) a syna Jana (*12.7. 1903). Další dvě děti, Ludvík (*16.8. 1905) a Ladislav (*14.12. 1906), se jim narodily již ve mlýně v Lhotě u Opavy, který na základě od­stupní smlouvy č. 3986 z 24.7. 1905 získali i se selskou used­lostí č.p. 1 od rodičů.


Seznam a mapa vodních děl Republiky československé

    Výměnkář Hrnčíř byl bezohledný člověk a pronásledoval Halfara žalobami,  když tento nemohl jemu v pravý čas a celé kvantum výměnku dodati. Z této  příčiny povstalo mezi oběma veliké protivenství a nenávist. Halfar a jeho  rodina zdála se býti dosti svědomitá a křesťanská. Žena Halfarova byla zvláště  zbožná osoba, ale začátkem toho protivenství zemřela, rovněž brzy nato i jeho  hodná starší dcera. Mlynář zůstal se svým tichým mírným synem Josefem a  poslední dcerou, nepříliš hospodárnou, na svém mlýně už skoro v zoufalství  hospodařili a se svým výměnkářem na život se hněvali. Mlynář Halfar pojal tak  strašnou myšlenku do sebe, že protivníka svého zavraždí.
    Zpráva ta se ve chvíli roznesla do okolí a četnictvo dostavilo se ihned  na místo vraždy a též ihned Halfara zatkli a odvedli. Na místo zavražděného  sebralo se hodně lidu a mrtvolu, která přes noc přimrzla, Lhotští lidé odvezli  do jeho výměnku a po prohlídce lékařské byl na hřbitově hrabyňském pochován.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00