Jak na věc


jára pospíšil zpěvák jeho bratr

Mawerův román o roce 1968: Pražské jaro jako ztráta iluzí, mládí přejeté tanky

    Pražské jaro se trefilo do doby, kdy si my Češi připomínáme osmičková výročí, a navíc v srpnu uteklo padesát let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ta kniha nemohla vyjít v lepší dobu – ale správné načasování samozřejmě ještě neznamená, že to nemůže být špatně napsané.
    Co je hlavní silná stránka knihy? Je těžké jednu takovou vybrat, protože těch skutečně silných stránek má kniha hned několik. Začneme mistrovstvím ve vyprávění, které Mawer opět ovládá tak mocně, že se vám nebude chtít od knihy odejít ani na minutu. Bylo opravdu nelehké knihu odložit a věnovat se běžným povinnostem – a když už jsem musel, pořád jsem nemohl z hlavy dostat myšlenky na to, co bude s hrdiny knihy dál. Hlavní postavy jsou v podstatě čtyři (dvě dvojice). Mawer se víceméně drží toho, co jste se o nich dozvěděli na začátku, takže nějaký mentální vývoj postav se nekoná. Za normálních okolností by to pro mě byl důvod snížit hodnocení knihy. Proč jsem to nakonec neudělal? Mawer to vyvážil strhujícím příběhem, který se sice na začátku rozbíhá pomalu, ale je to podobné, jako když jste na kraji vodního víru: Čím blíže jste závěru, tím je tempo zběsilejší a zběsilejší. Do děje vstupuje nová postava, která děj akceleruje do obrovských otáček.


RECENZE: Hodiny, kdy dopadla sekera na naděje pražského jara. To je nový Mawer

    Důležitou složkou románu je humor. Je ho přesně tolik, aby se z knihy ještě nestala humoristická kniha, ale zase ho není příliš málo, aby vtipy působily nemístně. Je hrozně důležité s tímto kořením šetřit a Mawer všem ukazuje, jak se to má dělat. Český čtenář patrně povytáhne obočí nad občasnou encyklopedickou vložkou. Co tím myslím? Simon Mawer čas od času od příběhu odbočí a neznalému čtenáři doplní fakta. Dočteme se tak například o Janu Masarykovi. Tyto encyklopedické vložky jsou dobré k pochopení kontextu románu, ale český čtenář je samozřejmě dobře zná (jak aspoň doufám). Pořád je třeba mít na paměti, že primárně bylo Pražské jaro napsáno pro anglofonního čtenáře, který nemusí vědět, kdo to byl Jan Masaryk nebo Milada Horáková. A možná se o tom masa čtenářů dozví i díky této knize, což je její další plus.
    V létě roku 1968, v roce pražského jara a studené války, se dva studenti Oxfordu, James Borthwick a Eleanor Pike, rozhodnout projet stopem Evropu. Tím si zkomplikují právě se rodící přátelství, které by mohlo přerůst v něco většího. Jakmile dorazí do jižního Německa, zrodí se v jejich hlavách nápad navštívit Československo – zemi, ze které se Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ usmívá na svět kolem.


Milostný příběh na pozadí pražského jara. Simon Mawer představil nový román zasazený do srpna 1968

    Tohoto britského spisovatele pravděpodobně netřeba blíže představovat, jednak patří ke stálicím a i u nás se těší poměrně velkému zájmu čtenářů. Ostatně i s aktuální novinkou mu u nás vyšlo již sedm knih a všemi dokázal vzbudit u fanoušků kladné ohlasy. Vděčit za to může především svému širokému záběru a zajímavým tématům, kterým se ve svých knihách věnuje. Kromě brněnské vily Tugendhat, se čtenáři mohli vydat i po stopách Jidáše Iškariotského, nebo do období druhé světové války s Marian Suterovou. Pro české čtenáře je však vždy pochopitelně nejzajímavější kousek, který se nějakým způsobem dotýká i nás. To se Mawerovi podařilo právě ve Skleněném pokoji a nyní se na tento úspěch bude snažit navázat i s aktuální novinkou.
    Osudy českých i britských hrdinů se na necelých 400 stranách přibližují a proplétají, tempo graduje, nejvyšší intenzity nabírá v okamžiku příjezdu tanků. I předtím ale Mawer dovede zaujmout, třeba popisem hektického Černínského paláce, kde úředníci se složkami pod paží spěchají z jedné kanceláře do druhé a Mawer to přirovnává k "chaosu, jaký nejspíš zachvátí včelí úl, do nějž se dobývá medvěd", samozřejmě ruský.


Simon Mawer – Pražské jaro (recenze)

    Také u Mawera ale nacházíme protagonistu, který se nenakazil, jak říká Danny Smiřický v Miráklu, "všeobecnou infekcí odvahy". Skeptikem je zde Samuel Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, jehož rukama prochází zprávy od rozvědky a který má v popisu práce navazovat styky s českými studentskými vůdci. Přesvědčivě vylíčený diplomat zbavený iluzí, střídavě označovaný za cynika a realistu, smýšlí o Československu jako o "pouhém slovanském výběžku vklíněném do srdce teutonského světa" a nedělá si iluze. O politice ani lidech. Příklad za všechny: když se Samuel zakouká do české studentky, ze všeho nejdřív si ji nechá zjistit u britské tajné služby.
    Mezitím, Sam Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, sleduje s cynismem diplomata a vášní mladého muže vývoj v zemi. Ve společnosti české studentky Lenky Koneckove si nachází cestu do světa československé mládeže, která je plná nadějí a nových myšlenek. Za železnou oponou se v této chvíli nic nezdá být nemožným. Avšak obří kola politiky se dál točí v pozadí, sovětský vůdce Leonid Brežněv vyvíjí na Dubčeka nátlak a Rudá armáda se shromažďuje na hranicích.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00