Jak na věc


běžela ovečka text a akordy

nejčtenější články za poslední týden

    Kilometry ubíhaly a každý si s sebou vzal část sil a energie. Ale vždycky tam byli fanoušci, známí, doprovodný program a občerstvovačky k nabití baterek. Takže to vlastně uteklo. Nezapomenu, jak mě rozesmál blížící se modrý koberec. Na můj fandící doprovod těsně před cílem. Na úlevu a zamáčknutou slzu po proběhnutí cílem. Na medaili. A ani na alobal, který už od startu patřil Ladě.
    A moje výzva na souboj s časem? Prohrála jsem. Přiznávám. Ale zůstává stále ve vzduchu. Akorát si ji musím naplánovat na konec trochu delší cesty. Třeba do Prahy...
    Tags: dekorace, dřevo, jaro, kolečko, kroužek, lepidlo, návod, návod na tvoření, nůžky, oči, ovce, ovečka, rolnička, stuha, tužka, tvoření, velikonoce, vlna
    Jenže, i Radu se mýlí. Už začátek cesty z Plzně dokazuje, že za všechno se platí. Po 3 hodinách v autobuse nejsem schopná sejít schůdky z autobusu. Nohy mám na jednu stranu těžké jako ze železa a nemůžu je ohnout, na druhou stranu při došlapu mám pocit, že se musí zlomit. V neděli poprvé vypouštím tréninkový lehký běh. Jsem ráda, že chodím. A odpočinek vlastně vítám.


Běžela liška po ledu, ztratila klíček od medu...

    V Plzni to je první tričko, první medaile. Běh bez disciplíny a pokory, běh skoro na doraz… souboj s časem, s tajným přáním, které vyšlo. K tomu opět sprint do cíle, tentokrát vyprovokovaný kolemběžkyní. V cíli mám v hlavě jen Olomouc. Mám před sebou ještě měsíc tréninku. Měsíc, na který se těším. Sama sebe vyzývám na souboj. Nestačí mi půlku uběhnout, chci to stihnout pod 2:15. Nerada prohrávám, neumím prohrávat! Musím svůj kolotoč roztočit ještě víc…
    3 týdny před Olomoucí uběhnu nejdelší tréninkový běh, 17 km. Na jednu stranu radost, na druhou stranu obava z neustupující bolesti. Přecházím na jinou taktiku. Zastavuju kolotoč. Běh musí stranou, noha potřebuje klid. Budu se věnovat spinningu, fitku a kamarádkám... Do Olomouce to beru přes Brno – vracím se k původnímu přání. Kašlu na čas. Stačí mi půlmaraton uběhnout v limitu. Čím víc se blížím k Olomouci, tím víc mám obavy. Noha je sice den ode dne poslušnější, ale počet dnů bez běhu se zvyšuje. Bude to mít zásadní vliv na kondici? Miloš mě uklidňuje, že naběháno mám. Občas mám chuť to „jít zkusit“, ale vím, že by to byl krok zpátky.


Jak jsem běžela z Brna do Olomouce, přes Plzeň

    Do Olomouce dorazím s početným kotlem. Rodiči, kteří se snad konečně dočkají chvíle, kdy jejich dítě něco dokáže. Ladou, která se mnou měla běžet, ale zdravotní problémy zastavily její kolotoč. Přijela i přesto, že být jen fanoušek pro ni není vůbec jednoduché. Ale ví, jak je tam pro mě důležitá, ona jediná si dokáže představit, co prožívám, jak moc chci medaili a alobal. A pak mé dvě nejvíc kamarádky, které o důležitosti své přítomnosti ví. Mamka mi ještě připomene, ať nedělám hrdinu a až mi bude špatně, tak to vzdám. Kamarádky mě uklidňují, že když to vzdám, tak se samozřejmě nic nestane. No to určitě! Kdo mě zná ví, že teď už to nevzdám.
    Startuju z Brna. Dvě kola na Masarykovu okruhu jsou úplně první závod. Srandičky před, během, i po. Na cílové rovince si zkusím sprint a v cíli vím, že takový konec závodu není pro mě.
    Ale atmosféra se mi líbila, chytlo mě to a už teď vím, že tréninkový plán splním a půlmaraton v červnu v Olomouci nějak dám. Je mi jedno jak, hlavně doběhnout na modrý koberec v limitu, nechat si pověsit medaili na krk a nechat se zabalit do alobalu. Zkusit aspoň na chvíli pocit hvězdy.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00